Kurnik šopa
Autor: Anastázia Mahovská
Kurnik šopa: Jak šel Gbor na zboj a do Irenky se zamiloval
ČRo 2 - Praha, Jak to vidí...(15.1.2013 8:30) Jak se dnes v Německu dívají na rozdělené Československo? I na to jsme se ptali ekonoma a politologa Petra Robejška, se kterým jsme také hovořili o fungování EU, ekonomické situaci a budoucnosti společné evropské měny.
Horská vesnička Ochodnica bývá na podzim často zahalená v mlze a až do odpoledne se v tom bílém nadělení rozpouští vůně bramborové natě.
Bramborám se v tomhle kraji daří a umí je upravovat na nespočet způsobů. Traduje se, že když ještě chodily děti z okolních vrchů dolů do vesnice, tak aby v tuhých zimách nezmrzly - než seběhly do školy - tak je mamky zateplily pod kabáty teploučkým bramborákem.
Nééé, neděste se, ty bramboráky se pekly na ocelových plátech nasucho a teprve pak se potíraly hroudou másla nebo se namáčely v kastrůlku do rozpuštěného vepřového sádla, ale také jako delikatesa se nořily před každým dalším soustem do zlatavého husího sádla. Já si tyhle "polesníky" ještě pamatuji a vím, že chutnaly vítečně a voněly připečeno bramborově. Mně osobně chutnaly nejvíce jenom tak, nemaštěny - nasucho.
Gábor bydlí v osadě Petránky, kterou založili pastevci z Valašska. Zůstalo tam ještě několik dřevěných stavení, které jsou nyní z veliké části osídleny lufťáky z Ostravy a Žiliny a on je jedním z posledních skalních horalů z Kysuckých vrchů. Do vesnice chodí výjimečně, protože sousedé z města si jej za krmení koček a psů jaksepatří rozmazlují.
Ani sám pořádně nevěděl, co to do něj vjelo, ale rozhodl se, že seběhne do vesnice na čepované pivinko. Brzy ráno vyběhl na hambálek, svěsil několik uzených klobásek a přikrojil si kousek slaninky. V sednici dolil do placatky slivovičku a vyšel na zápraží, aby připil babímu létu.
„Pánbožko, ty môj zlatý, ty ma ale musíš mať naozaj rád, keď môžem sa dívať každý deň na toľkú krásu. Len sa podívaj na to z hmliska jazero! Veď ja som boháč, ako ten Skrblík z tej maľovanej rozprávky, iba som sa nenaučil ako ta kačka z Ameriky v tom slnečnom zlate potápať sa.
No, ja viem, občas ťa aj popajedím, že som zbojník, keď potiahnem nejakú tu guľatinu zo siahovice, ale kúriť je treba a keď musím celé leto sušiť trávu pre môjho Fuksíka, tak na rúbanie súšok sa mi už fakt času nedostáva. Tak mi prosím ťa odpusti, ale ja si dneska po ceste do dediny musím odkotúľať trochu dreva. Hajný má všade dookola horu a tam má toľko stromov, že ich ani nikdy nespočíta.“
Pak se ještě pomodlil Otčenáš, přehodil ruksak přes rameno, pohladil Reksíka, dal mu smlsnout kůži ze slaninky, přikázal mu hlídat a už pádil písčitou cestou z hor do dědiny.
Zastavil se až při studánce pod lískou, vyčistil spadané listí, napil se studené vody z dlaní, pak si omyl obličej a nakonec se pokřižoval. To byl pro něj obřad před krádeží dřeva a měl za to, že učinil dostatečné pokání a že mu je tímto vše odpuštěno.
Nahmátl řetěz pod vykotlaným pařezem a s řinčením se vydal pro kulatinu, kterou měl hajný připravenou k prodeji v ostré zatáčce poslední serpentiny nad vesnicí. Stačilo mu pouze přetáhnout dříví na řetězu přes cestu a skulit po svahu do úvozu. No a až poveze seno z Jamek, tak jej připojí za vůz se senem a dotáhne nepozorovaně úvozem až na dvůr.
Takhle to fungovalo léta, ale znáte to. Tak dlouho se řinčí řetězem, až si hajnej počíhá. A kde se vzal, tu se vzal a už vyškubává milému Gáborovi z rukou řetěz: „ Kde máš na to drevo papier? Ty jeden drzúň dovolený! Ty si mi ale zbojník prebíjaný, čo nakradne si z hotového, ako keby bolo jeho.“
Gábor zaskočit se nedal tím nenadálým překvápkem i když na chvíli mu ztěžkl dech a úsměv ze trů vymizel.
„Papier?
A na čo papier......, ... šak ja papier nepotrebujem?
Mne stačí iba lopúch, hentam, od rieky a navyše dneska som už doma potreboval .......... hneď ráno, ........ keď som vstával.“
Hajnej vzteky zbrunátněl. „Nó, tak ako vidím, tak potrebu len ešte predsa máš akúsi!"
„Hej? A akú?"
„Kradnúť!
A ja mám zase potrebu vidieť potvrdenie na to drevo, čo vlečieš za sebou!“
„Drevo?
Aké drevo?
Ťahám iba reťaz a teraz vidím len, že mi akosi sťažkla a že zamotala sa potvora nenechavá do akejsi hmoty. Áááá Kurnik šopa! ........ drevnej!“
„ No tak ten lup zase pekne vytiahni zpiatky, reťaz vymotaj a hybaj odtiaľto, než Ti jednu poriadnu tresnem, že začĺapkáš si v potoku! Ty jeden mudrlant z Petránek!“
„Tak to sa Ti Gáborko nepodarilo! To budeš zasa v dedine z hanby vemeno! Ale čo, vypijem si oroseného Corgoňa v krčmičke U Fera. To drevo si vyčíham niekedy inokedy a dám si poriadny pozor na toho zeleného Harpagona z hájovne.“
Gáborovi po té potyčce s hajným pořádně vyhládlo. Svižně seběhl až na okraj lesa, odkud bývá za pěkného počasí vidět téměř do celé vesnice.
Posadil se do spadaného bukového listí, vybalil slaninku s klobáskou a vše nakrájel na tenké plátky a kolečka. Takhle naostro mu chutnala uzeninka nejvíc. Když mu někdo vyčetl, že nepřikusuje chleba, pohotově utrousil, že šetří, protože na chleba se těžko vydělává a pro něj je práce radost a né dřina.
Mžoural do sluníčka, v ústech převaloval lahodná sousta, až se mu dělaly boule za ušima a v tichém okouzlení sledoval rozpouštějící se mlhu, nad kterou vykukovala zatím pouze věž kostela.
Po té slastné lahodě natáhl se ještě s plnou pusou, a protože mu ztěžkly víčka, tak je nechal rozkošnicky sklížit do snů a bez výčitek dal si zažívacích dvacet.
Tvrdě chrupal, spravedlivě odfukoval, až mu zase připlul jeho oblíbený sen. Zase ji viděl, jak zalévá kytky na zahradě, zase zíral na Irenku, jeho líbeznou sousedku a mladou manželku ostravského podnikatele, která pobývá na chalupě často bez chotě jenom se dvěmi malými dětmi a psem.
Jak rád ji pozoruje a ještě raději se kouká do těch jejich smaragdových očí, když se ladně položí na lehátko, nastaví svoje štíhle tělo sluníčku a pochopiteľně také jeho zasněnému pohledu.
Civěl za plaňkovým plotem a předlouho hledal záminku, jak se k ní vetřít na sousedskou návštěvu, když v tom mu konečně svitlo. Pleskl se dlaní do čela, jen to mlasklo a hbitě vyběhl do stráně, na které se bělaly dokonalé kopretiny a kde roztřepené chrpy rozkvetly do nebeské modře.
„ Natrhám kyticu! Tým nič nepokazím! Veď ktorá baba by neprivoňala a odmietla by darovaný pugét. Irenka má kvietkov plnú zahradu a každú chviľku ich zalieva. To znamená, že musí mať tu pestrofarebnú trávu v obľube.“
Blížil se k ní tiše s plnou náručí polních kvítků a koukal, jak tam leží v záplavě havraních vlasů. Její pružné tělo zakrývá jediný malý trojúhelníček bikinek, který přidržují k oblým bokům jenom dvě mazlivě titěrné mašličky.
Nedočkavě rozvazoval očima šmolkově modré tkaničky. Ještě pořád o něm nevěděla a on myslel jenom na to, jak konečně zjistí, je-li pravá černovláska a pak .........., ....... v tu nejnapínavější chvíli jej vzbudil hlahol zvonů z dědiny, které ohlašovaly pravé poledne.
Chvíli ještě ležel, dlaní si přimáčkl mužství a zaklel: „Kurnik šopa! Potrebujem babu! A to čo najskôr! Už mi ty pulci harašia v ľadvinách a čoskoro sa mi doplavčia až na rozum.“
Prudce se posadil, s vervou zašátral v baťohu, vytáhl placatici a hltavě ji vyžahl na ex. „Musím vás priopiť pulčekovia moji rozjarený, aby ste hriešnej neplechy neporobili zbytočne. A teraz, už hybaj do dediny! Mám taký smäd, že by som aj koze pitie vypil.“
První jeho zastávka byla v hospodě na vyšném konci. Nechodíval tam zrovna moc rád, protože tam čepovali jenom Bytču a tu zrovna moc nemusel. Poručil si teda raději Zlatého bažanta, kterého měli v bedýnkách za výčepním pultem.
„ Justín! daj mi jedno z Bratislavy! Nalej mi ten medový elixír blaha, ten zázrak s tým vtákom zlatým!“ „ Fľaškové? Daj si radšej čapované. To ťa toľko nenaduje!“
„A čo som kôň, aby som chlemtal ty pomyje z ovsa?
„A čo som kôň, aby som chlemtal ty vycedené pomyje z ovsa? A ty ešte nevieš, ako pochodili ty dvaja krčmári z Čadce, keď sa nemohli vysomáriť, ktorý z nich má lepšie pivo?“
„Neviem, nepočul som to ešte.“
No nemohli sa dohodnúť, ktorý z nich má čistejšie trubky a pivo lepšie vychladené, a tak poslali vzorky do Žiliny, do toho veľkého krajského laboratoria, čo je na všetko pľuhavstvo vychytané. A vieš, čo im odpísali?“
Hospodskému naběhly žíly jako provazy a vztekle vyštěkl na rejpavého humoristu v předtuše narážky na jeho vylidněnou hospodu: „To je zase nejaký tvoj hlúpy frk, aby si ma nasral! Tak netáraj furt otročiny a povedz, čo tým Čačanom odpísali!“
Gábor pomalými loky s labužnickým polykáním zlatavého pivinka protahoval pití z lahváče a nesnesitelně napínal.
Justín už byl vzteky načepejřený jako krocan před zatoulaným kohoutem a už jenom rezignovaně vysykl: „Tak si to nechaj, ty rozumbrada z hôr!“
„Ale ja ti to poviem, prečo by som nepovedal, aj tak už musím, aby mi Žofka nezavrela před nosom. Potrebujem si kúpit dáke fešácke handry na parádu. To vieš, mám na vrchoch exkluzívný harém, tak nemôžem chodiť ako ufúľaný trhan.“
Zvedl se z dřevené lavice a namířil si to vyzývavě k hospodskému, který zvolna napouštěl zlatavý mok do půllitru a z pootevřené dlaně nechal liknavě vysypat na tácek drobné.
„Tak počůvaj ma pozorne, Justín! Poviem ti, prečo máš stále prázdnu krčmu.“
Nadhodil si ruksak na zádech, prozíravě zamířil ke dveřím a za chůze prozrazoval pointu kvality piva, které zdejší hospodský právě dotáčel do těžkého půllitru z tlustého skla.
„Tým krčmárom odpísali,“ - to už stál ve dveřích a byl připravený, že může přilítnout dotočený půllitr – „ že nemusia sa báť bolenia brucha, že obidvaja kone sú zdravé, ale občas by im mali k ovsu prisypať aj košík chmeľa.“ Po prozrazení výsledku kvality bytčianskeho piva ve vteřině zabouchl dveře. Dobře věděl, že Justín je rapl a kdo uteče, ten vyhraje. A navíc spoléhal na dlouhodobější absenci, kdy i sebevzteklejší emoce do příště vyšumí a potrefený hospodský na jeho špičkování časem zapomene.
Za čtvrt hodiny už stál před krámem se smíšeným zbožím a napřeskáčku vyskákal po schodech za jeho první láskou do prodejny textilu.
„Nazdar Žofka! Máš tu dáke pekné košele? Potrebujem zodve rozhalenky. Jednu by som rád modrú ako nebo a druhú by som najradšej kovbojsky kockovanú.“
„A Gáborko, nechceš aj kravatu?“
„A načo, šak sa nejdem vešať?
„A načo kravatu, šak sa nejdem vešať. Potrebujem dýchať! Ja nie som žiadny henten podnikateľ, aby som si musel schovávať svoj chlpatý kožuch.“
Oblékl si tu nejmodřejší, která mu šla k barvě očí, prohrábl si plavé vlasy, kterých měl na svou padesátku pořád požehnaně a zálibně se podíval do zrcadla. Zazubil se jako hřebec na klisničku a zeptal se domýšlivě. „Tak čo Žofka! Páčím sa ti ? Som ešte frajer?“
Jeho dávná milá jej zálibně zhlídla a obdivně povzdechla: „ Si ty ale zbojník Gáborko! Veď som už počula, ako si tých zmaľovaných paničiek z města užíváš.“ Gábor plácl Žofku přes kyprý zadek a rozverně pravil: „ Tuto už vyzliekať nebudem! Tu druhú i s tou starou mi hoď do vreca, chcem sa ešte staviť v krčmičke U Fera. Ochodnica vraj vyhrala futbal, tak chcem s chlapmi borcom pripiť.
Maj sa dobře Žofka moja pekná! Pozdravuj doma a s Pánombohom ostávajte všetci zdraví..“
Vykročil rázně, odhodlaně popadl kliku, prudce otevřel dveře, s citem je přirazil a znovu pomaloučku pootevřel a tajemně zašeptal. „A nezabudni na moju vychýrenú klobásku. Stačí na okienko zaťukať a Gáborko ťa nechá po ľúbosti koštovať.“
ČRo 2 - Praha, Jak to vidí...(15.1.2013 8:30) Jak se dnes v Německu dívají na rozdělené Československo? I na to jsme se ptali ekonoma a politologa Petra Robejška, se kterým jsme také hovořili o fungování EU, ekonomické situaci a budoucnosti společné evropské měny.
Horská vesnička Ochodnica bývá na podzim často zahalená v mlze a až do odpoledne se v tom bílém nadělení rozpouští vůně bramborové natě.
Bramborám se v tomhle kraji daří a umí je upravovat na nespočet způsobů. Traduje se, že když ještě chodily děti z okolních vrchů dolů do vesnice, tak aby v tuhých zimách nezmrzly - než seběhly do školy - tak je mamky zateplily pod kabáty teploučkým bramborákem.
Nééé, neděste se, ty bramboráky se pekly na ocelových plátech nasucho a teprve pak se potíraly hroudou másla nebo se namáčely v kastrůlku do rozpuštěného vepřového sádla, ale také jako delikatesa se nořily před každým dalším soustem do zlatavého husího sádla. Já si tyhle "polesníky" ještě pamatuji a vím, že chutnaly vítečně a voněly připečeno bramborově. Mně osobně chutnaly nejvíce jenom tak, nemaštěny - nasucho.
Gábor bydlí v osadě Petránky, kterou založili pastevci z Valašska. Zůstalo tam ještě několik dřevěných stavení, které jsou nyní z veliké části osídleny lufťáky z Ostravy a Žiliny a on je jedním z posledních skalních horalů z Kysuckých vrchů. Do vesnice chodí výjimečně, protože sousedé z města si jej za krmení koček a psů jaksepatří rozmazlují.
Ani sám pořádně nevěděl, co to do něj vjelo, ale rozhodl se, že seběhne do vesnice na čepované pivinko. Brzy ráno vyběhl na hambálek, svěsil několik uzených klobásek a přikrojil si kousek slaninky. V sednici dolil do placatky slivovičku a vyšel na zápraží, aby připil babímu létu.
„Pánbožko, ty môj zlatý, ty ma ale musíš mať naozaj rád, keď môžem sa dívať každý deň na toľkú krásu. Len sa podívaj na to z hmliska jazero! Veď ja som boháč, ako ten Skrblík z tej maľovanej rozprávky, iba som sa nenaučil ako ta kačka z Ameriky v tom slnečnom zlate potápať sa.
No, ja viem, občas ťa aj popajedím, že som zbojník, keď potiahnem nejakú tu guľatinu zo siahovice, ale kúriť je treba a keď musím celé leto sušiť trávu pre môjho Fuksíka, tak na rúbanie súšok sa mi už fakt času nedostáva. Tak mi prosím ťa odpusti, ale ja si dneska po ceste do dediny musím odkotúľať trochu dreva. Hajný má všade dookola horu a tam má toľko stromov, že ich ani nikdy nespočíta.“
Pak se ještě pomodlil Otčenáš, přehodil ruksak přes rameno, pohladil Reksíka, dal mu smlsnout kůži ze slaninky, přikázal mu hlídat a už pádil písčitou cestou z hor do dědiny.
Zastavil se až při studánce pod lískou, vyčistil spadané listí, napil se studené vody z dlaní, pak si omyl obličej a nakonec se pokřižoval. To byl pro něj obřad před krádeží dřeva a měl za to, že učinil dostatečné pokání a že mu je tímto vše odpuštěno.
Nahmátl řetěz pod vykotlaným pařezem a s řinčením se vydal pro kulatinu, kterou měl hajný připravenou k prodeji v ostré zatáčce poslední serpentiny nad vesnicí. Stačilo mu pouze přetáhnout dříví na řetězu přes cestu a skulit po svahu do úvozu. No a až poveze seno z Jamek, tak jej připojí za vůz se senem a dotáhne nepozorovaně úvozem až na dvůr.
Takhle to fungovalo léta, ale znáte to. Tak dlouho se řinčí řetězem, až si hajnej počíhá. A kde se vzal, tu se vzal a už vyškubává milému Gáborovi z rukou řetěz: „ Kde máš na to drevo papier? Ty jeden drzúň dovolený! Ty si mi ale zbojník prebíjaný, čo nakradne si z hotového, ako keby bolo jeho.“
Gábor zaskočit se nedal tím nenadálým překvápkem i když na chvíli mu ztěžkl dech a úsměv ze trů vymizel.„Papier?
A na čo papier......, ... šak ja papier nepotrebujem?
Mne stačí iba lopúch, hentam, od rieky a navyše dneska som už doma potreboval .......... hneď ráno, ........ keď som vstával.“
Hajnej vzteky zbrunátněl. „Nó, tak ako vidím, tak potrebu len ešte predsa máš akúsi!"
„Hej? A akú?"
„Kradnúť!
A ja mám zase potrebu vidieť potvrdenie na to drevo, čo vlečieš za sebou!“
„Drevo?
Aké drevo?
Ťahám iba reťaz a teraz vidím len, že mi akosi sťažkla a že zamotala sa potvora nenechavá do akejsi hmoty. Áááá Kurnik šopa! ........ drevnej!“
„ No tak ten lup zase pekne vytiahni zpiatky, reťaz vymotaj a hybaj odtiaľto, než Ti jednu poriadnu tresnem, že začĺapkáš si v potoku! Ty jeden mudrlant z Petránek!“
„Tak to sa Ti Gáborko nepodarilo! To budeš zasa v dedine z hanby vemeno! Ale čo, vypijem si oroseného Corgoňa v krčmičke U Fera. To drevo si vyčíham niekedy inokedy a dám si poriadny pozor na toho zeleného Harpagona z hájovne.“
Gáborovi po té potyčce s hajným pořádně vyhládlo. Svižně seběhl až na okraj lesa, odkud bývá za pěkného počasí vidět téměř do celé vesnice.
Posadil se do spadaného bukového listí, vybalil slaninku s klobáskou a vše nakrájel na tenké plátky a kolečka. Takhle naostro mu chutnala uzeninka nejvíc. Když mu někdo vyčetl, že nepřikusuje chleba, pohotově utrousil, že šetří, protože na chleba se těžko vydělává a pro něj je práce radost a né dřina.
Mžoural do sluníčka, v ústech převaloval lahodná sousta, až se mu dělaly boule za ušima a v tichém okouzlení sledoval rozpouštějící se mlhu, nad kterou vykukovala zatím pouze věž kostela.
Po té slastné lahodě natáhl se ještě s plnou pusou, a protože mu ztěžkly víčka, tak je nechal rozkošnicky sklížit do snů a bez výčitek dal si zažívacích dvacet.
Tvrdě chrupal, spravedlivě odfukoval, až mu zase připlul jeho oblíbený sen. Zase ji viděl, jak zalévá kytky na zahradě, zase zíral na Irenku, jeho líbeznou sousedku a mladou manželku ostravského podnikatele, která pobývá na chalupě často bez chotě jenom se dvěmi malými dětmi a psem.
Jak rád ji pozoruje a ještě raději se kouká do těch jejich smaragdových očí, když se ladně položí na lehátko, nastaví svoje štíhle tělo sluníčku a pochopiteľně také jeho zasněnému pohledu.
Civěl za plaňkovým plotem a předlouho hledal záminku, jak se k ní vetřít na sousedskou návštěvu, když v tom mu konečně svitlo. Pleskl se dlaní do čela, jen to mlasklo a hbitě vyběhl do stráně, na které se bělaly dokonalé kopretiny a kde roztřepené chrpy rozkvetly do nebeské modře.
„ Natrhám kyticu! Tým nič nepokazím! Veď ktorá baba by neprivoňala a odmietla by darovaný pugét. Irenka má kvietkov plnú zahradu a každú chviľku ich zalieva. To znamená, že musí mať tu pestrofarebnú trávu v obľube.“
Blížil se k ní tiše s plnou náručí polních kvítků a koukal, jak tam leží v záplavě havraních vlasů. Její pružné tělo zakrývá jediný malý trojúhelníček bikinek, který přidržují k oblým bokům jenom dvě mazlivě titěrné mašličky.
Nedočkavě rozvazoval očima šmolkově modré tkaničky. Ještě pořád o něm nevěděla a on myslel jenom na to, jak konečně zjistí, je-li pravá černovláska a pak .........., ....... v tu nejnapínavější chvíli jej vzbudil hlahol zvonů z dědiny, které ohlašovaly pravé poledne.
Chvíli ještě ležel, dlaní si přimáčkl mužství a zaklel: „Kurnik šopa! Potrebujem babu! A to čo najskôr! Už mi ty pulci harašia v ľadvinách a čoskoro sa mi doplavčia až na rozum.“
Prudce se posadil, s vervou zašátral v baťohu, vytáhl placatici a hltavě ji vyžahl na ex. „Musím vás priopiť pulčekovia moji rozjarený, aby ste hriešnej neplechy neporobili zbytočne. A teraz, už hybaj do dediny! Mám taký smäd, že by som aj koze pitie vypil.“
První jeho zastávka byla v hospodě na vyšném konci. Nechodíval tam zrovna moc rád, protože tam čepovali jenom Bytču a tu zrovna moc nemusel. Poručil si teda raději Zlatého bažanta, kterého měli v bedýnkách za výčepním pultem.
„ Justín! daj mi jedno z Bratislavy! Nalej mi ten medový elixír blaha, ten zázrak s tým vtákom zlatým!“ „ Fľaškové? Daj si radšej čapované. To ťa toľko nenaduje!“
„A čo som kôň, aby som chlemtal ty pomyje z ovsa?
„A čo som kôň, aby som chlemtal ty vycedené pomyje z ovsa? A ty ešte nevieš, ako pochodili ty dvaja krčmári z Čadce, keď sa nemohli vysomáriť, ktorý z nich má lepšie pivo?“
„Neviem, nepočul som to ešte.“
No nemohli sa dohodnúť, ktorý z nich má čistejšie trubky a pivo lepšie vychladené, a tak poslali vzorky do Žiliny, do toho veľkého krajského laboratoria, čo je na všetko pľuhavstvo vychytané. A vieš, čo im odpísali?“
Hospodskému naběhly žíly jako provazy a vztekle vyštěkl na rejpavého humoristu v předtuše narážky na jeho vylidněnou hospodu: „To je zase nejaký tvoj hlúpy frk, aby si ma nasral! Tak netáraj furt otročiny a povedz, čo tým Čačanom odpísali!“
Gábor pomalými loky s labužnickým polykáním zlatavého pivinka protahoval pití z lahváče a nesnesitelně napínal.
Justín už byl vzteky načepejřený jako krocan před zatoulaným kohoutem a už jenom rezignovaně vysykl: „Tak si to nechaj, ty rozumbrada z hôr!“
„Ale ja ti to poviem, prečo by som nepovedal, aj tak už musím, aby mi Žofka nezavrela před nosom. Potrebujem si kúpit dáke fešácke handry na parádu. To vieš, mám na vrchoch exkluzívný harém, tak nemôžem chodiť ako ufúľaný trhan.“
Zvedl se z dřevené lavice a namířil si to vyzývavě k hospodskému, který zvolna napouštěl zlatavý mok do půllitru a z pootevřené dlaně nechal liknavě vysypat na tácek drobné.
„Tak počůvaj ma pozorne, Justín! Poviem ti, prečo máš stále prázdnu krčmu.“
Nadhodil si ruksak na zádech, prozíravě zamířil ke dveřím a za chůze prozrazoval pointu kvality piva, které zdejší hospodský právě dotáčel do těžkého půllitru z tlustého skla.
„Tým krčmárom odpísali,“ - to už stál ve dveřích a byl připravený, že může přilítnout dotočený půllitr – „ že nemusia sa báť bolenia brucha, že obidvaja kone sú zdravé, ale občas by im mali k ovsu prisypať aj košík chmeľa.“ Po prozrazení výsledku kvality bytčianskeho piva ve vteřině zabouchl dveře. Dobře věděl, že Justín je rapl a kdo uteče, ten vyhraje. A navíc spoléhal na dlouhodobější absenci, kdy i sebevzteklejší emoce do příště vyšumí a potrefený hospodský na jeho špičkování časem zapomene.
Za čtvrt hodiny už stál před krámem se smíšeným zbožím a napřeskáčku vyskákal po schodech za jeho první láskou do prodejny textilu.
„Nazdar Žofka! Máš tu dáke pekné košele? Potrebujem zodve rozhalenky. Jednu by som rád modrú ako nebo a druhú by som najradšej kovbojsky kockovanú.“
„A Gáborko, nechceš aj kravatu?“
„A načo, šak sa nejdem vešať?
„A načo kravatu, šak sa nejdem vešať. Potrebujem dýchať! Ja nie som žiadny henten podnikateľ, aby som si musel schovávať svoj chlpatý kožuch.“
Oblékl si tu nejmodřejší, která mu šla k barvě očí, prohrábl si plavé vlasy, kterých měl na svou padesátku pořád požehnaně a zálibně se podíval do zrcadla. Zazubil se jako hřebec na klisničku a zeptal se domýšlivě. „Tak čo Žofka! Páčím sa ti ? Som ešte frajer?“
Jeho dávná milá jej zálibně zhlídla a obdivně povzdechla: „ Si ty ale zbojník Gáborko! Veď som už počula, ako si tých zmaľovaných paničiek z města užíváš.“ Gábor plácl Žofku přes kyprý zadek a rozverně pravil: „ Tuto už vyzliekať nebudem! Tu druhú i s tou starou mi hoď do vreca, chcem sa ešte staviť v krčmičke U Fera. Ochodnica vraj vyhrala futbal, tak chcem s chlapmi borcom pripiť.
Maj sa dobře Žofka moja pekná! Pozdravuj doma a s Pánombohom ostávajte všetci zdraví..“
Vykročil rázně, odhodlaně popadl kliku, prudce otevřel dveře, s citem je přirazil a znovu pomaloučku pootevřel a tajemně zašeptal. „A nezabudni na moju vychýrenú klobásku. Stačí na okienko zaťukať a Gáborko ťa nechá po ľúbosti koštovať.“
webmaster: Lukáš Podzimek