I blondýny mají své dny

Autor: Anastázia Mahovská

I blondýny mají své dny

Chci věřit, že se zpřísnily silniční kontroly, ale ten škodolibý červík pochybností se občas pozve
na návštěvu. A tak vám nevím, jak jej vypoklonkovat!


„Marcelko, honem, schovej tu svačinu!“
Marcelka neochotně zmuchlala pytlík s rozjedeným řízkem. Když zahlídla červenou plácačku, která nás naváděla na odstavný pruh kontrolního stanoviště, zaseklo se ji povídání o vnoučatech, snad zapomněla i polknout a už jenom tiše seděla.

Okamžitě po zastavení vystupuji z auta a jdu vstříc policistovi. Tenhle moment překvapení mám vyzkoušený. Pokaždé mi zatím vyšel. „Dobrý den. Já vím! Jela jsem poněkud rychleji, ale my s kolegyní dost pospícháme. Seděly jsme od rána Na Štěpáně a sčítaly dopravu." Při hovoru odhaduji věk policisty. Koukám mu přímo do očí a energicky ukazuji na silničářské logo na služební fábce.
Stojím oproti pohlednému policistovi, který věkem by mohl být mým synem. Rozhoduji se neriskovat, flirt by byl asi poněkud obtížnější, a proto volím taktiku shovívavosti.
Stihla jsem si ještě povšimnout jeho staršího kolegy, který vše pozoroval ze stanoviště policejního vozu. Také jeho na dálku zdravím úsměvem a lehkým úklonem hlavy.

„Dobrý den! Dopravní policie! Víte, paní řidičko, že vám můžeme udělit pokutu až 2.000 korun?“ Nepopírám, dobře vím, že má pravdu.

„Ano - vím, ale přece nechcete pokutovat kolegyni ze susky. Od šesti hodin jsme s Marcelkou čmáraly ploty do výkazů. Jsme učárkované, hladové a navíc potřebuji akutně na toaletu. Kdybyste alespoň stavěli u keřů, abych si mohla odskočit.“

Mrkl na mne pobaveně. „Tohle dobře znám, my také při těchto akcích trpíme.“

Podávám mu doklady a překřížím nohy, abych zdůraznila pro každého neodkladně lidskou potřebu.

Policista ukázal směrem k místní hospůdce. „Odskočte si támhle, a pak přijďte k našemu autu, já si zatím ověřím vaše doklady.“

V hospůdce nepospíchám, ale k autu jdu svižným krokem a usmívám se blaženě.

Statný policista je taky jenom mužský a vidím, že mě celou dobu sleduje, jak se k němu vlním v bokových kalhotách a přiléhavém tričku, které jsem na toaletě decentně podhrnula těsně nad pupík.

Podává mi doklady, maličko se usmívá a praví. „Jste zaregistrovaná za rychlou jízdu. Musím vám dát alespoň symbolickou pokutu. Co říkáte za 200?"

V tu chvíli mi ani nešlo tolik o nějaké dvě stovky, a vlastně bych mohla být nadmíru spokojená, ale …? Vždycinky, až do tohohle okamžiku, se mi povedlo ty kluky policajtský ukecat.

Zbývala poslední možnost, nasadit ryze ženské zbraně.
Prstama jsem si jemně promnula šíji, vzápětí jsem lehounce nadzvedla blonďaté kadeře a nechala je volně padat na ramena.
„Nó - jak myslíte - nechám to na vás - ale jsme oba silničáři a tudíž kolegové - věřím - že kdybyste chtěl - tak byste mi tu pokutu dávat nemusel.“

Policista se ještě více napřímil a mimoděk pohlédl na svého staršího kolegu, který odcházel raději potrestat dalšího hříšného řidiče.

"Tak jo, domluvíme se na stovce, ale něco vám dát musím, jste v registru a támhle - to je můj šéf.“

Vykouzlila jsem ten nejlíbeznější úsměv, poděkovala a popřála hezký den. Při odchodu jsem ještě uslyšela radu: „ Teď už ale fakt nepospíchejte, dál jsou také kontroly. Jeďte opatrně!“ Při odjezdu jsem zamávala mladému policistovi, odfoukla přátelskou hubičku a nezapomněla jsem zamávat ani jeho šéfovi, který nezúčastněně nechal svého kolegu domluvit pospíchající kolegyni.

Marcelka ještě chvíli nemluvila, a já v duchu bilancovala a tak trochu řešila pochyby: „ Buďto se fakt zpřísnily silniční kontroly, nebo už děvče stárneš. Už jsi platila první pokutu.“





webmaster: Lukáš Podzimek

© Anastázia Mahovská