Piknik mimo realitu

Autor: Anastázia Mahovská

Anotace: U dobrého jídla a pití dějí se kouzla nevšední
- na Michalovické Putně - kousek u Mladé Boleslavi.


Už konečně přijeli Slováci: „Kde jste se courali? Vystydly řízky a pivo už je přechlazené!“

Nejdříve se z auta vyřítily děti. Brácha se protáhl, objal mě a pravil rozjařeně:„ Ahoj! Prečo si musela utekať až tak strašně ďaleko! Je to sem nekonečný kus cesty a my sme sa museli ešte zastaviť u taty pre klobásky. Nedal inak, pozdravuje a posiela slivovicu.“

Po večeři jsme koumali, co podnikneme druhý den, než břáška do péče mi svěří neteř a synovce.
Začínaly prázdniny a nám se zachtělo na piknik, tak jsem předložila návrh z pozice starší sestry a tety: „Zajtra by sme sa mohli podívať spolu s děťmi na jeden hrad. Je to kúsok pri Jizere a ty si tam aspoň pred spiatočnou cestou odpočinieš. Deti si tam môžu hrať a my sa v kľude pozhovárame, čo nového u nás doma - v Ochodnici.“

Vydali jsme se kousek za Mladou Boleslav na hrad, ze kterého toho příliš nezbylo, kromě válcově šikmé věže a zbytků hradeb z hradního paláce.
Okolí je tam malebné, trávníky posečené, všude vládne divoká zeleň. Půjčili jsme si klíč v podhradí u kastelána (v obci Podlázky v domě č.p. 42).
Zaplatili jsme symbolické vstupné 5 Kč a otevřeli si branku k nedobytnému hradu s názvem Michalovická Putna.
Ten název dostal podle věže, která je již na první pohled šikmější, než-li ta pověstná a světově proslulá, šikmá věž v Pise. Důvodů zřícení se uvažuje několik - od působení hledačů pokladů, přes blesk, až po otřesy při stavbě železnice, která vede nedaleko pod svahem. Věž se sesunula o celé jedno patro a snad vydržela jenom díky čtyři metry tlustým zdím z kamene.

Byl nádherný letní den, a tak jsme položili košík s jídlem do trávy, rozložili deku a děti mezitím objevily pamětní desku Karla Hynka Máchy a dozvěděly se, že navštívil Michalovice v roce 1835.
Při vysvětlování, že to byl básník, který se toulal po dávné slávě a byl velkým milovníkem starobylých hradů, jsme rozjiveně stoupali po schodišti, které vede do míst, kde byl kdysi padací můstek, pravděpodobně jediný vstup do věže.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme viděli na schodech sedět pár, muže a ženu, vypadající jako z minulého století. Mimochodem, byl to pár velmi pohledný, zralého věku, který vypadal jako z obrazů z doby obrozenců.
Nejspíš si sem vyšli, pokochat se klidem a nabrat inspiraci, jako kdysi Hynek, nějací pražští umělci.
Roztomilý voříšek pepř a sůl, barvy vlasů stříbrně prošedivělé paní, hlídal láhev s červeným vínem a dvě nedopité číše.
S úsměvem si povídali, koukali se zamilovaně do očí, pak pohlédli na náš hlouček, pozvedli číše a připili nám na zdraví. Stáli jsme tam v němém úžasu a připadali jsme si, jako když jsme se ocitli v době žití hradu, a v uších nám znělo cinknutí času, který naplnil ticho z těch jejich číší zdobených.

První překvapeně pozdravila malá Markétka, pěkně nahlas, tak jak byla zvyklá ze školky, a jak jsme ji to učili:
„Dobrý den!“

Jurko nechtěl zůstat pozadu a hned po pozdravu z něj vypadly otázky všetečně dětské:
„A Vy tu bývate?
A kde máte strechu?
A keď zmoknete, nebude vám zima?“

Barborka si již mezitím hladila pejska a krmila jej voňavou klobáskou od dědy Fera z Ochodnice.

Podali jsme si s tím zázrakem ruce a beze slov pokračovali dál, podívat se průhledem mezi zdmi paláce a věží na nepříliš vzdálenou Mladou Boleslav a její dominantu, na dva tovární komíny boleslavské automobilky Škody Auto, kde jsme v té době spolu s manželem pracovali.

Až ty komíny nás uzemnily a vrátil zpátky na zem - do doby dvacátého století.

Hodně pohledů se v čase změní, dneska už uvidíte komín jenom jeden.

Dvojče zbořil nový majitel škodovky – německý Volkswagen.



František Ringo Čech: "Celej život vstávám o půl čtvrté ráno. To je můj čas, kdy se pomalu uvedu do chodu a pracuju – píšu nebo maluju. Nevydržím to dlouho, většinou tak do půl desáté, do deseti. V tu chvíli zpravidla přicházívala moje hospodyně, taková krásná mladá holka ze Slovenska, a vždycky se na mě tak nějak podívala a řekla – poslyšte, děláte vy vůbec něco?"


>>>>>>>
Ježíš, co to je, bohatství. Víc než tři guláše denně přece nesežerete, tak o čem se bavíme. Potřebuju střechu nad hlavou a dobrý auto, to mám, a v mým věku taky nějaký peníze na doktory. Napište, že jsem středně zámožnej, ale napište před to, že „jenom“, pak čárku a nakonec připište – bohužel.


Já mám lidi rád, ale nestojím o to mezi ně chodit.Celý život jsem prožil ve společnosti a mám toho všeho nějak dost. Nechci už s nikým mluvit, nikomu nic vysvětlovat... Nebaví mě to, už jsem starej.

webmaster: Lukáš Podzimek

© Anastázia Mahovská