Nová země

Autor: Eckhart Tolle


Eckhart Tolle
Nová země
Objevte v sobě smysl života

Z anglického originálu A New Earth přeložila Pavla Ryčová
Vydalo nakladatelství PRAGMA
V Hodkovičkách 2/20, 140 00 Praha 4

© 2005 by Eckhart Tolle
© PRAGMA, 2006





PODSTATA EGA
Většina lidí se plně ztotožňuje s hlasem ve své hlavě – nepřetržitým tokem samovolných, nutkavým myšlenek a emocemi s nimi spojenými. Mohli bychom se na ně klidně dívat jako na „posedlé myslí“.
Člověk, který si toto neuvědomuje, se považuje za toho, kdo myslí. Myslí však jako egotická mysl. Nazývám ji egoticko, protože je odvozená od vlastního „já“ – ega, které se nachází v každé myšlence – každé vzpomínce, každé interpretaci, názoru, pohledu, reakci i každé emoci. Z duchovního hlediska je tohle všechno nevědomí. Samozřejmě, že myšlení, neboli obsah mysli, je podmíněn minulostí: dětstvím, rodinou, kulturním prostředím atd.

Základem veškeré myšlenkové činnosti jsou určité neustále se opakující myšlenky emoce a reakční vzorce, s nimiž se nejvíce ztotožňujete a této „entitě“ se říká ego. Jak vidíte, když řeknete „já“, většinou z vás mluví ego, ne vy sami.

Ozvučená prezentace: www.anny.cz/prezentace-nove-zobrazit.php?&cislo=188

EGO tvoří emoce a myšlenky, kupu vzpomínek, s nimiž se ztotožňujete a které považujete za „svůj příběh“, nebo navyklé role, jež hrajete, aniž by jste si to uvědomovali, a kolektivní identifikace, mezi které patří např. příslušnost k určitému národu, náboženství, rase, sociální třídě nebo politickému hnutí. Dále je ego tvořeno osobními objekty identifikace, nejen s majetkem, ale také s názory, vzhledem, dlouhotrvající zášti nebo posuzováním sebe sama jako někoho, kdo je lepší nebo horší než ostatní, jako úspěšného člověka nebo jako smolaře.

OBSAH EGA je u každého jiný, ale každé ego je postaveno na stejných principech a pohánějí jej stejné mechanismy. Jinými slovy: ega se od sebe liší jen povrchově. Hluboko uvnitř jsou všechna stejná. Co tím přesně myslím? Udržuje je při životě ztotožňování a oddělování se. Jestliže žijete v zajetí svého ega, tzn. Že své já ztotožňujete se svou myslí a emocemi, musíte svou existenci pociťovat jako nejistotu, protože myšlenky i emoce jsou pomíjivé.

KAŽDÉ EGO proto neustále bojuje o přežití – snaží se bránit nebo se zvětšit. Aby si udrželo „já-myšlenky“ musí vytvářet také jejich protipól, tzn. Myšlenky typu „ti druzí“. Pojem „já“ nemůže bez pojmu „ostatní“ existovat. Jako ty druhé vnímáme většinou své nepřátele. Na jednom konci toho nevědomého egotického pohledu leží nutkavá potřeba hledat na ostatních chyby a stěžovat si na ně. Přesně to měl Ježíš na mysli, když řekl: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ Na druhém konci spektra se nachází fyzické násilí mezi jednotlivci a konflikty mezi národy. V bibli zůstala Ježíšova otázka nezodpovězená, ale odpověď na ni je zřejmá: Když člověk odsuzuje a kritizuje ostatní, získává pocit nadřazenosti, cítí se být lepším než oni.

NELIBOST A ZÁŠŤ
Jednou z nejoblíbenějších strategií k posílení ega je kritizování druhých. Každá stížnost je vymyšleným příběhem mysli, kterému bezvýhradně věříte. Nezáleží přitom, jestli si stěžujete nahlas nebo v duchu. Některá ega, která nemají vhodné objekty k identifikaci, si plně vystačí s kritizováním. Pokud vás ovládá právě takové ego, jste nejspíš zvyklí kritizovat lidi kolem sebe, což děláte samozřejmě nevědomky a většinou si to ani neuvědomujete. Do tohoto vzorce patří hlavně negativní hodnocení ostatních lidí, ať už jim to říkáte tváří v tvář, když o nich mluvíte s ostatními, nebo jen v myšlenkách. Nejkrutější formou kritiky je nadávání, které plyne z potřeby ega triumfovat nad ostatními: „pitomec, bastard, svine“ to jsou všechno soudy, jež byste si nikdy neobhájili.Dalším stupněm nevědomého jednání je křik, a pak už jen kousek k fyzickému násilí.




VZTEK A EMOCE, která nelibost, stěžování si a hodnocení ostatních lidí téměř vždy doprovází a která výrazně posiluje ego. Mít vztek nebo zlost znamená být rozhořčený, pobouřený, rozzlobený nebo uražený. Vadí vám chtivost a nepoctivost ostatních lidí, jejich nečestnost, to, co dělají, nebo to, co dělali v minulosti, to, co řekli, když pokazili to, co měli, nebo naopak neměli udělat. Ego zlost miluje. Místo, abyste přehlédli nebo tolerovali nevědomí ostatních, snažíte se je zabudovat do jejich identity. A kdo že to dělá? Nevědomí ve vás, vaše ego. Někdy dokonce „chyba“, kterou někomu přisuzujete, vůbec neexistuje. Je to jen chybná interpretace ovlivněná myslí, jež se naučila v každém vidět nepřítele a sebe považovat za výjimečnou a nadřazenou. Někdy se chyba skutečně stane, ale mysl jitím, že se na ni zaměří, nafoukne do nesmyslných, obřích rozměrů. Jenže to, na co reagujete u ostatních, posilujete i u sebe.

NEREAGOVAT NA EGA ostatních lidí je jedním z nejúčinnějších způsobů, jak postupně rozpustit své i kolektivní ego lidstva. Toho ale budete schopní jen tehdy, když si uvědomíte, že chování ostatních vychází z ega a že je výsledkem naší kolektivní poruchy. Když si uvědomíte, že nejde o nic osobního, nebude se vás chování ostatních lidí tolik dotýkat. Tím, že nebudete reagovat na ego ostatních, jim často pomůže nelézt duševní zdraví, ze kterého se ne rozdíl od toho podmíněného dá označit nepodmíněné vědomí. Někdy možná budete muset provést určitá opatření, abyste se chránili před hluboce nevědomými lidmi. To ale lze udělat i tak, aniž by byste si z nich dělali své nepřátele. Vaší nejlepší obranou je zůstat při plném vědomí. Nepřítel se z člověka stane až tehdy, když začne brát osobně jeho nevědomí, jeho ego. Nereagovat na něj není v žádném případě aktem slabosti, ale aktem síly, kdy dokážete prohlédnout ego až ke zdravému jádru, jež je v každém člověku přítomné jako jeho esence.



EGO SE VYŽÍVÁ nejen ve spílání a kritizování ostatních lidí, ale také různých situací. Tak, jak se můžete zachovat k nějakému člověku, tak se můžete postavit i k jakékoli situaci: i z ní si můžete udělat svého nepřítele. Pak budete říkat věty jako: Tohle se nemělo stát; Chtěl/a bych být jinde; Tohle nechci dělat; Tohle je nespravedlivé; protože úhlavním nepřítelem ega je samozřejmě přítomný okamžik, neboli život sám.

Neznamená to ovšem, že byste nemohli někoho upozornit na jeho chybu nebo ne nedostatek za účelem nápravy. Stejně tak, když se vzdáte nadávání a stížností, nemusíte se nutně smířit s nevhodným chováním nebo špatnou kvalitou. Nehledejte ego v tom, že požádáte číšníka, aby vám ohřál studenou polévku – stačí, když se vždy budete držet neutrálních faktů. „Jak se opovažujete mi přinést studenou polévku?“ tak to už by byla stížnost. Zde už je použito slovíčko „mi“, které má tendenci dát události vrcholný význam a spojovat studenou polévku s osobním ublížením. Ego miluje, když může někoho označit za špatného. Vyjádření nespokojenosti, o kterém je tu řeč, má za úkol posílit ego, ne docílit nápravy. Někdy dokonce ego nechce nic měnit proto, aby si mohlo stále stěžovat.



Zkuste si chvíli všímat hlasu ve své hlavě, možná si právě teď na něco stěžuje, a zkuste si uvědomit, kdo to mluví: ego tvořené myšlenkami a podmíněnými myšlenkovými vzorci. Kdykoliv si všimnete toho hlasu, uvědomíte si také, že to nejste vy, kdo mluví. Uvědomíte si, že vy jste ten, kdo ho poslouchá – pozorovatel. Ve skutečnosti jste vědomím, které ten hlas vnímá. V popředí se vaši pozornost snaží upoutat mysl, hlas ega, ale v pozadí vždy najdete vědomí. Touto cestou se můžete od ega a nepozorované mysli osvobodit. V okamžiku, kdy si své ego uvědomíte, ztratí nad vámi svou moc a stanou se z něj jen staré, podmíněné myšlenkové vzorce. Ego sebou nese nevědomí. Uvědomění a ego nemohou existovat zároveň. Staré myšlenkové vzorce nebo mentální návyky se ještě mohou čas od času znovu objevit, protože mají sílu setrvačnosti tisíce let kolektivního nevědomí, ale pokaždé, když si je uvědomíte, jim uberete na síle.

KŘIVDA A POMSTA
Ačkoliv jsou stížnosti nejčastěji spojené se zlostí, někdy je doprovází ještě silnější emoce, jako jsou hněv a rozčilení. V tom případě pak reakce bývají mnohem vypjatější. Běžné stížnosti a nadávky se změní na bouřlivé reakce a výbuchy hněvu, což jsou jen další způsoby, kterými nabírá ego na síle. Existuje mnoho lidí, kteří jen čekají, až se objeví něco, proti čemu by mohli bojovat – a většinou není těžké si něco takového najít. „To je hrozné,“ říkávají pak, „jak jsi mohl…“, nebo: „Tohle nesnáším!“ Jsou závislí na hněvu a rozčilení, stejně jako někteří lidé na drogách. Bojem proti okolnímu světu v sobě posilují pocit svého já, své ego.



DLOUHOTRVAJÍCÍ ZLOST lze nazvat pocitem křivdy. Nést si v sobě pocit křivdy znamená být trvale v „opozici“, a to je důvod, proč ukřivděnost tvoří podstatnou část ega mnoha lidí. Kolektivní křivdy mohou přežít i několik století v duši národa nebo kmene a živit nekonečný řetěz násilí.

POCIT KŘIVDY je velmi silná negativní emoce spojená s konkrétní události, jež se sice stala v daleké minulosti, ale je stále udržována při životě nutkavými myšlenkami a vzpomínkami, opakovaným vyprávěním – nahlas nebo v duchu – toho, „co mi kdo udělal“ nebo „co nám kdo udělal. Pocit křivdy pak pronikne i do ostatních oblastí života. Když například přemýšlíte o své křivdě, vytváříte negativní emocionální energii, která ovlivní vaše vnímání toho, co se děje v přítomnosti, i vaše současné reakce a chování. Jedna hluboká křivda je schopna zamořit většinu vašeho života a uvrhnout vás do zajetí ega.

Abyste se zbavili pocitu ukřivděnosti, musíte být k sobě zcela upřímní. Jedině tak zjistíte, jestli existuje někdo, komu jste ještě neodpustili – váš „nepřítel“. Pokud ano, snažte si uvědomit křivdu jak na úrovni myšlenek, tak na úrovni emocí. Jinými slovy, pokuste se uvědomit si myšlenky, které křivdu udržují při životě, a prociťte si emoce, jež nejsou ničím jiným než reakcí těla na zmíněné myšlenky. Nepokoušejte se pocitu křivdy zbavit tím, že se budete snažit odpustit – tak to nefunguje. Ukřivděnost zmizí přirozeně sama, jakmile si uvědomíte, že vlastně nemá žádný jiný účel než posílení ega, falešného já. Toto uvědomění je úžasně osvobozující. Ježíšovo učení o „odpuštění svým nepřátelům“ není v podstatě o ničem jiném než o odstranění jedné ze základních egotických struktur mysli.

Minulost nemá žádnou moc bránit vám v plném prožívání přítomného okamžiku. Tu mají pouze pocity křivdy z minulosti. A křivda je hromada starých myšlenek a emocí, kterou si neustále vláčite sebou.

„JÁ" MÁM VŽDYCKY PRAVDU
Hledání chyb na druhých, kritizování i nepřátelský postoj posilují pocit oddělenosti ega, jež je pro jeho přežití nezbytný. Posilují ho však i ve smyslu výjimečnosti, který mu dělá také velmi dobře. Na první pohled nemusí být zcela zřejmé, jak nadávání – např. na dopravní situaci, politiky, „nenasytné boháče“, „líné nezaměstnané“, spolupracovníky nebo exmanžela/ku – přinese člověku pocit výjimečnosti. Tady je vysvětlení. Když si stěžujete, dáváte tak najevo, že osoby nebo situace, jež kritizujete, jsou špatné, a vy víte, jaké by měly být.

Nic neposiluje ego víc než pocit, že máte pravdu. Když si myslíte, že máte pravdu, ztotožňujete se s postojem – určitým pohledem, názorem, soudem nebo příběhem. Abyste mohli mít pravdu, potřebujete samozřejmě někoho, kdo ji nemá. Jinými slovy: K tomu, abyste získali silnější identitu, musíte ji někomu oslabit, označit někoho nebo něco za nesprávné. Takto můžete nejen hodnotu nějakého člověka, ale i situace. Všechny stížnosti, nadávky a slovní útoky říkají v podstatě jedno: „Tohle se nemělo stát.“ Patent na pravdu vám dává ve vztahu k souzené osobě nebo situaci zdánlivou pozici morální převahy. A právě díky pocitu převahy a nadřazenosti ego nejvíce roste – přímo po nich touží.



JAK BRÁNÍME SVOU ILUZI
Některá fakta nepochybně existují. Když prohlásíte: „Světlo je rychlejší než zvuk,“ a někdo jiný tvrdí opak, máte očividně pravdu, a on ne. Nejjednodušším důkazem tohoto tvrzení je fakt, že blesk předchází hrom. A nejenže máte pravdu, vy i víte, že ji máte. Figuruje v tom nějak ego? Možná, ale nemusí tom tak být. Když jen prostě tvrdíte něco, o čem víte, že je to pravda, nemusí do toho být ego vůbec zapojeno, protože nedochází k žádnému ztotožnění s myslí a mentálním postojem. Takové ztotožnění může vzniknout velmi nenápadně, téměř nepozorovaně. Když se přistihnete, jak říkáte, „věř mi, já o tom něco vím,“ nebo „Proč mi vůbec nevěříš?“ můžete si být jisti, že ze tím je ego. Schovává se ve slůvku „mi“. Takže prosté tvrzení: „Světlo je rychlejší než zvuk,“ ať jakkoliv pravdivé, se nyní stalo nástrojem ve službách ega. Zkalil ho falešný pocit vašeho „já“, stalo se z něj vaše osobní tvrzení, váš mentální postoj. Vaše falešné já se cítí ponížené, a dotčené, že mu někdo nevěří.



Ego si bere všechno osobně. Reaguje různými emocemi, obranným postojem a někdy dokonce i agresivním útokem. Snažíte se jen hájit pravdu? Ale vždyť pravda hájit nepotřebuje. Světlo ani zvuk se nestarají o to, co si o nich ostatní myslí. Bráníte sami sebe, přesněji své falešné já, náhražku vytvořenou vaší myslí. Nebo ještě přesněji: iluze hájí sama sebe. Jestliže je možné překroutit i jednoduchá a jasná fakta a propůjčit jim iluzi propojení se svým já, co pak lze provést s tak nejednoznačnými formami, jakými jsou názory, pohledy nebo soudy? Tyto myšlenkové formy k zamoření falešným přímo vybízejí.

Ego si velice snadno plete osobní názory s fakty. Nedokáže dokonce ani rozlišit mezi událostí a reakcí na ni. Každé ego je pravým mistrem v selektivním vnímání a deformovaných interpretacích. Mezi fakty a názory jste schopní rozlišit jen pomocí bdělého vědomí, ne podle mysli. Jen pomocí bdělého vědomí jste schopni vidět skutečnou událost, oddělenou od hněvu, který kvůli ní cítíte, a díky tomu si uvědomit, i jiné postoje k dané situaci, různé způsoby k nazírání i různá řešení. Jedině při plném vědomí jste schopni vidět víc než jen omezený pohled na věc, úplnost a komplexnost dané situace nebo člověka.

ČRo 2 - Praha (21.12.2012 8:30) Nahlédli jsme do životopisu prezidentského kandidáta Miloše Zemana. Co nám o sobě ještě neprozradil a které lidské vlastnosti by měla mít budoucí hlava státu? Nejen na tyto otázky odpověděl kolegyni Zitě Senkové.

PRAVDA: RELATIVNÍ NEBO ABSOLUTNÍ?
Kromě prostých a snadno ověřitelných faktů může přesvědčení, že „já mám pravdu, a ty ne“, velmi snadno ohrozit nejen osobní vztahy, ale i vztahy mezi národy, kmeny, náboženskými skupinami atd. Jestliže je víra ve vlastní pravdu a omyl ostatních jen cestou k posílení ega, jestliže se jedná jen o duševní poruchu, která prohlubuje pocit oddělenosti a mezilidské konflikty, znamená to, že neexistuje správné a špatné jednání, chování nebo víra? Nebyl by to pouhý morální relativizmus, v němž některá současná křesťanská učení vidí největší zlo doby?

Dějiny křesťanství jsou názorným příkladem toho, že se lidé ve jménu fanatické víry ve vlastní pravdu mohou chovat jako šílené bestie. Celá století byli lidé mučeni a upalování zaživa jen proto, že se jejich názor lišil – někdy jen nepatrně – od oficiální církevní doktríny. Hájeny byly úzkoprsé výklady bible a odvážné oběti byly prohlášeny za „špatné“ a tak nebezpečné, že musely být co nejrychleji umlčeny. Pravda měla větší cenu než lidský život. Ale co je pravda? Skutečnost, které musíte uvěřit – tzn. Jen hromada „správných“ myšlenek?

ČRo 2 - Praha (8.11.2008 16:05) Netradiční rozhovor s nejznámějším důchodcem z Vysočiny Milošem Zemanem. Vážně i nevážně se ptali Jaromír Ostrý a Josef Veselý.
Šílený kambodžský diktátor Pol Pot přikázal zavraždit milión lidí jenom proto, že nosili brýle. Jaký k tomu měl důvod? Absolutně věřil marxistickému výkladu historie, a podle toho ten, kdo nosil brýle, patřil ke vzdělané, buržoazní třídě, k vykořisťovatelům rolníků. Ty je podle marxistické teorie třeba odstranit a vytvořit nový sociální systém. Jeho pravda byla také tvořena jen hromadou myšlenek.

Katolická církev i mnohé další mají v podstatě pravdu, když považují relativizmus – víru, že neexistuje žádná absolutní pravda, kterou by se mohli lidé řídit – za jedno z největších neštěstí dnešní doby. Jenže hledají pravdu tam, kde ji nemohou nalézt: v doktrínách, ideologiích, pravidlech a legendách. Co mají všechny vyjmenované formy společného? Jsou založeny na myšlení. Myšlenka může na pravdu maximálně poukázat, ale nemůže jí nikdy být. Proto buddhisté říkají: „Prst ukazující na Měsíc není Měsícem.“ Všechna náboženství jsou pravdivá i klamavá a lživá, záleží jen na tom, jak si je vykládáte. Můžete je využívat pro potřeby svého ega, nebo v zájmu Pravdy. Pokud věříte, že Pravda se skrývá jen ve vašem náboženství, využíváte ho pro své ego. Z náboženství se pak stává ideologie, která vytváří klamné pocity nadřazenosti a oddělenosti od ostatních, jež jsou příčinou konfliktů. Ve službách Pravdy jsou náboženská učení jen ukazateli nebo mapami, které nám zanechali osvícení jedinci, aby nám pomohli duchovně prozřít, neboli osvobodit se od identifikace s formami.

Existuje jen jedna absolutní Pravda, ze které všechny ostatní pravdy vycházejí. Když ji poznáte, budete jednat v souladu s ní. Lidské činy mohou odrážet buď Pravdu, nebo iluzi. Může být tato pravda vyjádřená slovy? Samozřejmě, že ano, ale tato slova nebudou nikdy pravdou samotnou. Mohou na ni pouze poukázat.


ČRo 6 - Český rozhlas 6 (16.5.2011) Naomi Kleinová: Šoková doktrina. Neotřelý pohled na světovou politiku. Připravil Karel Wichs.
Pravda je neoddělitelná od vašeho skutečného já. Ano, vy jste tou Pravdou. Jestliže ji budete hledat kdekoliv jinde než v sobě, vždy jste nakonec odsouzení k neúspěchu. Tou Pravdou jste vy, vaše čisté Bytí. Přesně to se snažil vyjádřit Ježíš, když řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Tato slova, správně pochopena, jsou nejpřímějším a nejsilnějším vyjádřením Pravdy, které kdo vyslovil. Naopak, pochopena špatně, mohou způsobit spoustu problémů. Ježíš hovořil o našem nejvniternějším Bytí, esenci každého muže i ženy, každé životní formy. Mluvil o životě v každé bytosti. Někteří křesťanští mystici to nazývají „Kristus v nás“, buddhisté „Budhova přirozenost“, hinduisté „átman“, „vnitřní Bůh“. Když jste v kontaktu s touto vnitřní dimenzí – což je v podstatě váš přirozený stav, ne nějaký nereálný cíl – ve všech vašich vztazích i činech se bude odrážet jednota s životem, který můžete cítit hluboko ve svém nitru. To je láska. Zákony, zákazy a pravidla jsou nutné jen pro ty, kteří nejsou v kontaktu s tím, čím jsou, se svou nejniternější podstatou, vnitřní Pravdou. Ta je chrání před nejhoršími výstřelky ega. Svatý Augustin řekl: „Miluj a čiň, co chceš.“ Pomocí žádných slov se nedostanete blíže k Pravdě než touto cestou.



DOBRO A ZLO
Většina lidí si v určité fázi života uvědomí, že neexistuje jen narození, růst, úspěch, dobré zdraví, potěšení a vítězství, ale také ztráta, neúspěch, nemoc, stáří, úpadek, bolest a smrt. Tyto aspekty života bývají opatřovány nálepkou „dobrý“ nebo „špatný“, „žádoucí“ nebo „nežádoucí“, „v pořádku“ nebo „v nepořádku“. Smysl neboli cíl lidského života bývá obvykle spojován s tím „dobrým“, jenže to je trvale ohroženo kolapsem, zničením nebo ztrátou. Stále nad námi visí hrozba, že „dobro“ vystřídá „zlo“ a beznaděj, jejichž příčinu nedokážeme pochopit. Život se nám pak začne zdát nesmyslný. Dřív nebo později se tento chaos vetře do života každého z nás, nezachrání vás před ním žádná životní pojistka. Může přijít v podobě ztráty, nehody, nemoci, neschopnosti, sešlosti stářím nebo smrti. Díky potížím v osobním životě a následnému zhroucení všech možných mentálních představ o smyslu života se však můžete otevřít vyššímu řádu.

„Moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem,“ říká se v bibli. Co je moudrost tohoto světa? Pohyb myšlenek a smysl definovaný výhradně pomocí myšlenek?
Mysl jednotlivé situace a události vnímá odděleně, jako by existovaly nezávisle na sobě, a třídí je na „dobré“ a „špatné“. Když se budete příliš spoléhat na svou mysl, budete realitu vnímat jako nekonečný počet oddělených objektů. Tato roztříštěnost je hlubokou iluzí, pokud jste jí však propadli, budete o ní skálopevně přesvědčeni. Vesmír je však neoddělitelným celkem, v němž je vše vzájemně propojené a nic neexistuje odděleně.

Jestliže jsou všechny věci a události navzájem propojeny, znamená to, že mentální nálepky „dobrý“ a „špatný“ jsou zcela zbytečné, protože jsou pouhou iluzí. Vycházejí z velmi omezeného pohledu na svět, a proto jsou relativní a platí jen po omezenou dobu. To je názorně vysvětleno o moudrém muži, který vyhrál v loterii drahé auto. Jeho rodina a žitelé z toho měli velkou radost a chtěli to oslavit. „To je skvělé!“ prohlašovali. „Ty máš ale štěstí!“ ten muž se jen smál a každému říkal: „Možná.“ Několik dní v novém autě spokojeně jezdil. Pak do něj na jedné křižovatce naboural opilý řidič, a on skončil s mnohočetným zraněním v nemocnici. Když za ním přišla jeho rodina, všichni říkali: „ To je ale smůla…“ A ten muž se opět jen smál a říkal: „Možná.“ Zatímco byl v nemocnici, došlo jedné noci k sesuvu půdy a jeho dům spadl do moře. Druhý den jej opět navštívili přátelé a říkali: „No není to štěstí, že jsi zrovna v nemocnici?“ A on jim opět odpovídal: „Možná.“



Oním „možná“ naznačoval, že nechce události, jež se dějí, posuzovat. Místo aby hodnotil, jaké jsou, je prostě přijal a tak si udržoval vědomé spojení s vyšším řádem. Věděl, že pro mysl je často nemožné pochopit vyšší smysl „náhodné“ a zdánlivě s ničím nesouvisející události. Jenže žádná událost není náhodná, nic se neděje jen tak samo o sobě, odděleně od celku. Atomy, jež tvořívaje tělo, kdysi vznikly uvnitř nějaké hvězdy. Každá zdánlivě bezvýznamná, i ta sebenepatrnější událost má dalekosáhlé následky, a je neuvěřitelnými způsoby spojena s celkem. Pokud byste chtěli odstranit příčinu nějaké události, museli byste jit až k okamžiku stvoření. Vesmír není chaos. Původní význam slova cosmos je řád, pořádek. Není to však řád, který by lidská mysl mohla pochopit. Může si ho pouze náhle uvědomit.

PŘIJÍMEJTE VŠE, CO SE DĚJE
J. Krishnamurti, významný indický filozof a duchovní učitel, jezdil více než padesát let téměř neustále po celém světě a pokoušel se lidem pomocí slov – jež jsou obsahem – sdělit to, co je za slovy, za obsahem. Při jedné ze svých promluv, téměř na sklonku svého života, překvapil své publikum otázkou: „Chcete znát mé tajemství?“ Všichni najednou zpozorněli a napjatě čekali, co řekne. Mnozí lidé v publiku byli jeho žáky už dvacet, třicet let, přitom stále nechápali podstatu jeho učení. Po všech těch letech jim mistr konečně prozradí klíč k porozumění! „Nebráním se tomu, co se děje,“ řekl jen, „to je celé tajemství.“
A dál už to nerozebíral, takže si dovolím tvrdit, že většina jeho publika musela být ještě zmatenější než předtím. V jeho prostém sdělení se však skrývá hluboká pravda.


Nebránit se tomu, co přichází, znamená, že jste s tím zajedno, vnitřně sjednocení. „To, co se děje“ se samozřejmě vztahuje k „takovosti“ přítomného okamžiku, který vždy už je, jaký je. Odkazuje na obsah, na formu, již na sebe bere přítomný okamžik – jiný než přítomný okamžik ani neexistuje. Být za jedno s tím, co je, znamená nebránit se vnitřně tomu, co se děje. To znamená nehodnotit to v duchu jako dobré nebo špatné, ale nechat to být. Znamená to, že byste se v životě neměli snažit o žádné změny? Právě naopak. Pokud bude vaše činnost vycházet z vnitřního spojení s přítomným okamžikem, bude podporována vyšší inteligencí, Životem samotným.

TAK JE TO!



webmaster: Lukáš Podzimek

© Anastázia Mahovská