Šoková doktrína
Autor: Naomi Klein
Šoková doktrína Vzestup kalamitního kapitalismu
Naomi Klein
The Shock Doctrine: The Rise of Disaster Capitalism by Naomi Klein
Copyright © 2007 by Naomi Klein.
Translation © Martina Knápková a Luďek Vacín, 2010
ISBN 978-80-257-0357-1 (ARGO)
ISBN 978-80-7363-264-9 (Dokořán)
Tato kniha vychází za přispění Kanadské rady pro podporu umění.
This book is published with the assistance of The Canada Council for the Arts.
Radek John: "Cínový vojáček musí přijít s tím, co bude potom!"
ČRo6 Politická literatura na českých pultech Karel Wichs: Neotřelý pohled na světovou politiku.
...Třeba proč v roce 2005 hurikán Katrina způsobil tolik škod na majetku i na životech lidí.
Naomi Kleinová ve své knize Šoková doktrína potvrzuje tezi, že hurikán nebyl...
Jmenoval jste se opatrovníkem všech občanů každé země, kteří se snaží napravit naši situaci pomoci uvažovaných experimentů v rámci existujícího sociálního systému. Pokud selžete, celý svět bude zaujatý vůči racionuji změně a strhne se boj mezi doktrínou a revolucí.
John Maynard Keyenes v dopisu presidentovi Fraklimu D Rooseveltovi 1933
>>
12. KAPITOLA
Poznávací znamení kapitalismu
Rusko a nová éra neurvalého kapitalismu
Když jsem se v říjnu 2006 vydala navštívit Jeffreyho Sachse, ležela nad New Yorkem mokrá přikrývka šedivého mrholení, kterou každých pár kroků pronikala záplava červené barvy. Ten týden byla slavnostně uvedena značka „(Produkt) Red“, kterou inicioval zpěvák Bon, a město ji bylo doslova bombardováno.
Na billboardech nad vašimi hlavami se tyčily červené iPody a sluneční brýle od Armaniho a na každé autobusové zastávce byl Steven Spielberg nebo Penélope Cruzová pokaždé v jiných červených šatech, každý obchod značky Gap se této akci zcela propůjčil a obcho značky Apple na Páté avenue červeně zářil.
„Dokáže tílko změnit svět?“ ptala se jedna z reklam. Ano, může, ujišťovala nás, neboť část zisků putovala Celosvětovému fondu pro boj proti AIDS, TBC a malárii „ Nakupujte, dokud to nezastavíme!“ vyzýval Bono při nakupovací mejdanu s Oprah Winfreyovou, vysílaném televizí
o pár dní dříve.
Měla jsem dojem, že většina novinářů, kteří ten týden budou chtít Sachsem hovořit, bude zajímat především pohled této ekonomické superstar na tento elegantní způsob vydělávaní peněz na dobročinné účely.
Ostatně Bono Sachse označuje za „svého profesora“ a společná fotografie obou mužů byla první, co jsem uviděla, když jsem vešla
do Sachsovy kanceláře na Kolumbijské universitě (z Harvardu odešel v roce 2002). Uprostřed vší té dobročinnosti jsem si připadala tak trochu jako kazisvět, protože jsem s panem profesorem chtěla hovořit o jeho nejméně oblíbeném tématu – o tématu, které ho často vyprovokovalo k tomu, že novinářům uprostřed interview vyhrožoval, že zavěsí. Chtěla jsem s ním mluvit o Rusku a o tom, kde se tam stala chyba.
Právě v Rusku, rok po zavedení šokové terapie, Sachs započal svůj vlastní přechod z globálního šokového doktora
v jednoho z nejhorlivějších propagátorů zvyšování dávek finanční pomoci chudým zemím.
Tento přerod způsobil, že se dostal
do sporu s mnoha bývalými kolegy
a spolupracovníky z ortodoxních ekonomických kruhů. Sam Sachs je toho názoru, že se nijak nezměnil – odjakživa byl odhodlaný pomáhat zemím vytvářet tržní ekonomiku za podpory štědré finanční pomoci a promíjení dluhů.
Celá léta byl přesvědčen, že těchto cílů může dosáhnout, když bude spolupracovat
s MMF a americkým ministerstvem financí. Ale v době, kdy působil v Rusku, se tón debat změnil a Sachs narazil na takovou míru lhostejnosti oficiálních struktur, že to šokovalo a byl nucen zaujmout vůči washingtonskému ekonomickému astablischmentu spíše konfrontační postoj.
Když se na to díváme zpět, není pochyb, že Rusko zahájilo novou kapitolu v dějinách tažení chicagské školy. V případě dřívějších pokusných laboratoříšokové terapie ze sedmdesátých a osmdesátých let americké ministerstvo financí a MMF usilovaly o to, aby byly experimenty alespoň navenek úspěšné – právě proto, že ta byly experimenty, které měly složit jako vzor pro další země.
Latinskoamerické diktatury sedmdesátých let byly za své útoky na odbory a za to, že otevřely své hranice, odměněny pravidelnými půjčkami, které dostávaly i navzdory takovým odchylkám od doktríny chicagské školy, jako byl pokračující státní dozor nad největšími doly v Chile a v Argentině pomalý postup junty v případě privatizací. Bolívie, jakožto první demokracie, která přijala šokovou terapii
v osmdesátých letech, dostala finanční pomoc a byla ji prominuta část státního dluhu – dlouho předtím, než Goni v devadesátých letech začal privatizovat. Polsku, první zemi východního bloku, která zavedla šokovou terapii, Sachs bez problémů zajistil tučné půjčky, a i zde byla privatizace zpomalena a začala pokulhávat, když se původní plán setkal se silným odporem.
V Rusku to bylo jiné. „Příliš mnoho šoku a málo terapie“ zněl všeobecný verdikt. Západní mocnosti byly ve svém požadavku těch nejbolestivějších „reforem“ naprosto nekompromisní a byly také vytrvale skoupé, co se týče finanční pomoci, kterou poskytnou na oplátku. Dokonce i Pinochet se snažil zmírnit bolestný dopad šokové terapie potravinovými programy pro nejchudší děti. Věřitelé z Washingtonu však neviděli důvod, proč by Jelcinovi pomáhali udělat něco podobného a země se ocitla uprostřed hobbesovské noční můry.
Bavit se se Sachsem o Rusku není snadné. Doufala jsem, že se mi hovor povede dostat přes jeho počáteční sebeobhajobu („Já měl opravdu pravdu a oni se ve všem mýlili.“ Řekl mi. A pak dodal „Zeptejte se Larryho Summerse, mě seneptejte. Zeptejte se Boba Rubina, Clintona nebo Cheneyho, jak se jim líbilo, jak to v Rusku dopadlo.“) Také jsem se chtěla dostat přes jeho upřímnou sklíčenost. („Tehdy jsem se snažil něco dokázat, a ukázalo se, že je to naprosto k ničemu.“) Snažila jsem se pochopit, proč byl v Rusku neúspěšný, proč Jeffreymu Sachsovi přestalo přát jeho pověstné štěstí právě v tomto okamžiku.
>>
Sachs nyní tvrdí, že věděl, že něco je jinak, hned jak dorazil do Moskvy. „Od začátku jsem měl divnou předtuchu …. Od prví chvíle jsem byl vzteky bez sebe.“ Rusko čelilo „prvotřídní makroekonomické krizi, tak intenzivních a nestabilních krizí jsem zažil jen málo“, řekl. A z jeho pohledu bylo řešení snadné: šoková terapie, kterou předepsal i Polsku, „aby začaly rychle fungovat základní tržní síly – plus pořádná porce finanční pomoci. Odhadoval jsem tak 30 miliard dolarů ročně, přibližně 15 miliard pro Rusko
a 15 pro bývalé sovětské republiky, aby se dal rozjet pokojný a demokratický přechod.“
Je třeba říct, že když přijde řeč na drakonická opatření.která prosazoval v Polsku a Rusku, má Sachs nápadně děravou paměť. Během našeho rozhovoru opakovaně zamlouval to, že požadoval bleskovou privatizaci a rozsáhlé škrty, (tedy stručně řečeno, šokovou terapii, což je označení, kterému se v současné době vyhýbá, a tvrdí, že měl na mysli pouze omezené reformy cen, nikoli všeobecnou proměnu země.). Podle toho, co tvrdí o své tehdejší úloze, hrála šoková terapie jen vedlejší roli a on se soustředil téměř výlučně na shánění financí. Pro Polsko podle vlastních slov navrhoval „stabilizační fond, prominutí dluhu, krátkodobou finanční pomoc, integraci do západoevropské ekonomky … Když mě Jelcinův tým požádal o pomoc, navrhl jsem jim v podstatě totéž.“
>>
Není pochyb o tom, co je zásadní informaci Sachsova vyjádření: pilířem jeho plánu pro Rusko bylo zajištění velké finanční injekce – to Jelcina přimělo na plán přistoupit. Sachs svoji představu podle vlastních slov založil na Marshallově plánu, což obnášelo 12,6 miliard dolarů (130 miliard v dnešních dolarech), které Spojené státy přidělily Evropě na rekonstrukci infrastruktury a průmyslu po druhé světové válce. Tento čin je všeobecně považován za nejúspěšnější americkou diplomatickou iniciativu vůbec. Sachs tvrdí, že Marshalův plán ukázal, že „když nějaká země zažívá chaos, nelze očekávat, že se postaví na nohy sama. Pro mě je tedy na Marshalově plánu nejzajímavější to … jak se skromná finanční injekce stala základem pro zotavení [evropské] ekonomiky.“ Ze začátku byl přesvědčen, že ve Washingtonu existuje podobná politická vůle proměnit Rusko v úspěšnou kapitalistickou ekonomiku, jako tomu bylo v případě Západního Německa a Japonska po druhé světové válce.
>>
Sachs byl přesvědčen, nikoli bezdůvodně, že z amerického ministerstva financí a MMF vyrazí další Marshallův plán. The New York Times ho v tomto období onačily za „možná nejdůležitějšího ekonoma na světě.“ Vzpomíná, že když pracoval jako poradce polské vlády, získal za jediný den v Bílém domě miliardu dolarů“. „Když jsem však navrhl tutéž věc pro Rusko,“ řekl mi, vůbec je to nezajímalo. Ani trochu. A v MMF se na mě dívali, jako bych se zbláznil.“
>>
Přestože měli Jelcin a jeho Chicagští hoši ve Washingtonu řadu obdivovatelů, nikdo nebyl ochoten poskytnout takovou finanční pomoc, jakou Sachs navrhoval. Sachs tedy v Rusku zavedl brutální opatření, ale nebyl schopen dodržet svoji část dohody. Právě v tomto období jeho vyjádření působila takřka sebekriticky: „Moji největší osobní chybou bylo to, že jsem prezidentu Jelcinovi řekl. „Nebojte se, pomoc je na cestě,“ prohlásil během ruského debaklu „Byl jsem hluboce přesvědčen, že pomoc Rusku je pro Západ příliš důležitá, příliš zásadní na to, aby ji tak významně a naprosto zpackal.“ Problém však nebyl jen to, že MMF a ministersrvo financí Sachse neposlechli, šlo také o to, že Sachs udělal tu chybu, že příliš důrazně prosazoval šokovou terapii ještě předtím, než měl záruku, že ho poslechnou – což byl risk, za který draze zaplatily miliony lidí.
>>
Když jsem se na to Sachse zeptala, zopakoval, že jeho chybou bylo, že neodhadl politické rozpoložení Washingtonu. Vyprávěl mi o svém rozhovoru s Lawrencem Engleburgerem americký ministrem zahraničí za vlády George H. W. Busche.
Sachs mu předložil své argumenty pokud Spojené státy nechají Rusko do ještě většího ekonomického chaosu, mohlo by to mít nedozírné následky – rozsáhlý hladomor, oživení nacionalismu, či dokonce fašismu, což by bylo jistě nerozumné, vzhledem k tomu, že to jediné, čeho bylo v Rusku dostatek, byly jaderné zbraně. „Vaše analýza je možná správná, nic takového se nestane,“ řekl mu Engleburger. Pak se Sachse zeptal: „Víte, co máme za rok?“
>>
Byl rok 1992, rok kdy měl Bill Clinton ve volbách porazit Georgie Bushe seniora. Jádrem Clintonovy kampaně bylo tvrzení, že Bush zanedbával domácí ekonomické problémy a honil se za mezinárodní slávou („Jde o ekonomiku, troubo.“) Sachs věří, že Rusko se stalo obětí tohoto boje na domácí frontě. A tvrdí také, že dnes už chápe, že v tom sehrálo roli i něco dalšího: mnozí z těch, kdo ve Washingtonu tahali za nitky, stále vedli studenou válku. Ruský ekonomický kolaps vnímali jako geopolitické vítězství. Rozhodující vítězství, které pojistilo americkou svrchovanost. „Měl jsem na to naprosto odlišný náhled, „svěřil se mi Sachs a znělo to, což se u něj stává často, jako by byl skautík, který zabloudil do mafiánského seriálu Sapranovi. „já jsem si zkrátka říkal: Výborně, konečně je tenhle odporný režim u konce. Tak pojďme [Rusům] pomoci. Dejme do toho všechno … Při zpětném pohledu politikové to museli vnímat jako šílenství.“
Navzdory svému selhání si Sachs nemyslí, že ba politika vůči Rusku v jeho době byla motivována liberálně ekonomickou ideologií. Podle něj ji ovládala především „čirá lenost“. Byl by uvítal vášnivou debatu o tom, zda Rusku poskytnout finanční pomoc, nebo nechat trh, ať se zotaví sám. Místo toho všichni jen krčili rameny. Řekl mi, že byl naprosto ohromený tím, že takto důležitá rozhodnutí nevycházela z nějakého seriózního průzkumu a debaty. „Z mého pohledu tam především naprosto chyběla jakákoli snaha. Co kdybychom obětovali alespoň dva dny a pořádně to probrali – ale my jsme neudělali ani to! Vůbec jsem se nedočkal tvrdé práce ve stylu Vyhrňme si rukávy, vrhneme se na to a vyřešíme to, zjistíme, o co tady vlastně jde.“
Když Sachs zapáleně hovořil o „tvrdé práci“ naráží na dobu Nového údělu, tzv. Velké společnosti (Grent Society) a Marshallova plánu, kdy mladí muži z prestižních univerzit sedávali v košilích bez sak klem stolu, obklopeni prázdnými šálky od kávy a stohy papírů s předpisy, a vášnivě diskutovali o úrokové sazbě a ceně obilí. Tak se zákonodárci chovali, když rozkvět zažíval keynesianismus, a ruská katastrofa by si u takovýto seriózní přístup jistě zasloužila.
Ale když fakt, že Spojené státy Rusku nepomohly, přisoudíme záchvatu kolektivní lenosti ve Washingtonu, mnoho nám to k pochopení celé věci nepomůže. Lepším způsobem, jak této dějinné epizodě porozumět, je podívat se na ni z perspektivy, kterou mají v oblibě ekonomové volného trhu: z perspektivy tržní konkurence. Když byla studená válka v plném rozpuku a Sovětský svaz ještě držel pohromadě, lidé si mohli vybrat (alespoň teoreticky), kterou z ideologií přijmou za svou. Existovaly dva krajní póly a také přehršel ideologií mezi nimi. To znamenalo, že kapitalismus si své stoupence musel získat, potřeboval je nalákat, nabídnout jim dobré zboží. Keynesianismus byl odjakživa význam této potřeby kapitalismu soutěžit. President Roosevelt zavedl Nový úděl nejen v reakci na beznaděj vyvolanou velkou hospodářskou krizí, ale aby také zastavil silné hnutí amerických občanů, kteří se dožadovali nového ekonomického modelu, když utrpěli krutou ránu ze strany neregulovaného volného trhu. Někteří z nich chtěli model radikálně odlišný: v prezidentských volbách v roce 1932 volil jeden milion Američanů socialistické či komunistické kandidáty. Čím dál více amerických občanů navíc věnovalo pozornost Hueymu Langovi, populistickému senátorovi z Luisiany, který byl přesvědčen, že všichni Američané by měli mít zaručen roční příjem 2 500 dolarů. Když se Roosevelta zeptali, proč k Novému údělu v roce 1935 přidal více sociálních dávek, odpověděl, že chtěl „vypálit Langovi rybník“.
webmaster: Lukáš Podzimek